Měl jsem štěstí na lidi

Václav Vacek – kněz, který učí poznávat krásu svobody a mezilidských vztahů. Křesťanství nabízí cestu, jak se stát svobodným a dospělým člověkem, říká nonkonformní kněz Václav Vacek. Životopisný rozhovor sleduje jeho životní cestu od dětství v podhůří Orlických hor, postupné hledání životního povolání v nesnadných letech nesvobody a především jeho kněžské působení a objevování nových cest, jak přiblížit lidem krásu toho nejcennějšího – hlubokých mezilidských vztahů a dospělé svobody. Inspiraci přitom nachází v pozorném naslouchání lidským radostem i bolestem a v podobně citlivém čtení bible. Jeho pohled je díky tomu prost složitých teologických obratů a povzbuzuje mnohé lidi k důvěře, že Bůh i dnes s námi počítá, že chce spolu s námi pečovat o svět, abychom v něm mohli žít my i další generace.

Životopisný rozhovor sleduje jeho životní cestu od dětství v podhůří Orlických hor, postupné hledání životního povolání v nesnadných letech nesvobody a především jeho kněžské působení a hledání nových cest, jak přiblížit lidem krásu toho nejcennějšího – hlubokých mezilidských vztahů a dospělé svobody. ­Inspiraci ­přitom nachází v pozorném naslouchání lidským radostem i bolestem a v podobně citlivém čtení Bible. Jeho pohled je díky tomu prost složitých teologických obratů a povzbuzuje mnohé lidi k důvěře, že Bůh i dnes s námi počítá, že chce spolu s námi pečovat o svět, abychom v něm mohli žít my i další generace.

Životní postoje Václava Vacka ovlivnila rodina, ale také mnozí z těch, které potkal. Vzpomíná na kardinála Františka Tomáška (jehož byl poradcem), na persekvované kněze včetně Josefa Zvěřiny, Antonína Mandla, ­Bonaventury Boušeho a mnohé další statečné lidi. Zmiňuje setkání s Arnoštem Lustigem, Evou Brodskou, Davidem Vávrou a jinými spisovateli, malíři, fotografy či psychology jako byl Jiří Mrkvička. Stejně tak, ne-li ještě intenzivněji čerpá Vacek z kontaktů s řadou nenápadných osobitých přátel, mezi které patří i dlouholetá spolupracovnice Jana Kalousková.

„Potkal jsem mnoho krásných lidí, o kterých v této knize není řeč, ale nosím je v srdci,“ říká Václav Vacek v doslovu. „Jsou bohatstvím mého života. Co bych bez nich byl?“