Visa transit

„Buď odejdu a budu živ, neb zůstanu a zemru,“ praví v Shakespearovi Romeo. U Nicolase de Crécyho a jeho bratrance to v létě 1986, pár měsíců po Černobylu, až tak dramatické nebylo, ale přesto je cosi, snad bujnost mládí, neodolatelně nutkalo vydat se na cesty. Opravili si vrak Citröenu Visa a naházeli do něj knihy, které pak nečetli, spacáky, cigarety... a vyrazili na cestu bez jasného cíle, hlavně aby je zavedla co nejdál. Projeli severem Itálie, Jugoslávií, Bulharskem a hnali se dál, do Turecka. A po mnoha letech Crécy se svým typickým výtvarným viděním znovustvořil dávnou cestu, která jim kdysi, když jim bylo dvacet, ukázala jak svět, tak je samotné.