Klasické židovství

Rabínskou dobu, tj. období od zničení jeruzalémského Chrámu v roce 70 až do konce existence rabínských akademií kolem roku 1040, můžeme právem označit za „klasické židovství“. V těchto stoletích byly položeny základy, které později významným způsobem formovaly židovský život a do dneška na něj svým způsobem působí. Podstatnou část daného období představuje vznik a rozvoj rabinátu. Rabín zastupuje židovství, v němž Chrám nahradila Tóra, které se vzdalo snu o vlastním státě a jehož existence se postupně přesouvá do diaspory. Ačkoli se Židé zřekli politického uspořádání, nespokojili se s náboženskou uzavřeností; svými nároky zahrnuli veškerý život svého společenství. Židovství se neutvářelo pouze zevnitř, ale vyrovnávalo se také s vlivy okolí. Přejímalo mnohé z představ i myšlenek helénismu, nemohlo se vyhnout náboženským směrům gnóze ani střetu s křesťanstvím. Kniha se zabývá proměnami sociální struktury po pádu Druhého chrámu, hledá odpovědi na otázky, jakým způsobem se prosazoval vůdcovský nárok patriarchů v Palestině, exilarchů v Babylonii a rabínů v obou centrech židovského života v talmudické době. V souvislosti s nástupem nových židovských vůdců zohledňuje také hospodářské a politické okolnosti. V neposlední řadě se zabývá duchovní stránkou klasického židovství a s ní spojenými texty.